P

Plavání
Je paradoxem, že nejstarší známé jeskynní malby zachycující plavání se našly právě na Sahaře, kde bychom v současné době vodu jen těžko hledali. V jeskyních v Libyi se našly kresby z doby kamenné, které představují plavání ve stylu prsa. Také egy ptská hliněná nádoba z doby 9000–4000 př. n. l. zachycuje čtyři plavce s postavením rukou a nohou ve stylu dnešního kraula. Již staří Řekové a Římané si plavání a koupání velice cenili a o plavání se také často hovoří ve starogermánských ságách. Naši germánští sousedé pořádali dokonce i plavecké soutěže. Následovalo dlouhé období, kdy bylo plavání považováno za nemravné. I přesto se i nadále prosazovalo a roku 1538 napsal Nicolas Wynman z Ingolstadtu první učebnici plavání. Roku 1774 byla ve Frankfurtu nad Mohanem zřízena první plovárna. Plavání se začalo více vyvíjet až roku 1843, kdy se v Londýně konaly první studentské závody. První mistrovství na sebe nenechalo čekat, konalo se v Anglii roku 1855. Zpočátku byl známý jen styl prsa, až v roce 1870 anglický trenér Arthur Trudgeon viděl na cestě do Jižní Ameriky styl podobný dnešnímu kraulu, který později začal v Anglii rozvíjet.

Plavání patří k nejzdravějším druhům sportu. Díky pohybu ve vodě je totiž zátěž kloubů velice nízká. Kromě toho působí teplota vody a její tlak blahodárně na krevní oběh. Ve vodě se navíc ulehčuje i srdci, protože tlak vody usnadňuje tok krve.
Plavání nedílně patří i k Sokolu – koncem roku 2007 bylo v ČOS registrováno 5 oddílů plavání, další plavecké oddíly působí v rámci všestrannosti.

Pozemní hokej
Ač se to zdá dnes zcela neuvěřitelné, první hry s hokejkami a míči se hrály v Číně, Persii a Indii před 3000 lety. Přímo předchůdce nám známého ledního hokeje pochází z Perské říše. První zmínka o něm je z doby kolem roku 500 př. n. l. V Irsku se hrál ve středověku „hurling“, ve Walesu „bandy“ a ve Skotsku „schinty“. Ve 12. století se ve Francii hrál „cross“ nebo „hoquet“, což v překladu znamená pastýřská hůl. Odborníci se domnívají, že právě z této hry bylo odvozeno současné označení – hokej. V roce 1861 byl v anglickém Blackheathu založen první hokejový klub. Tehdy se ještě hrálo s hrubě vyřezávanými hokejkami a míčem, který byl vlastně kostkou z tvrdé gumy. Od roku 1875 se nesměly ke hře používat ruce a hokejku bylo zakázáno zvedat nad výši ramen. O osm let později byl stanoven počet hráčů v týmu na jedenáct. Mezi olympijské disciplíny byl pozemní hokej zahrnut teprve v Londýně v roce 1908. Ženský hokej se konal jako olympijská disciplína poprvé v Moskvě roku 1980.
V České obci sokolské je v současnosti zastoupen i tento sport, i když nepatří k příliš rozšířeným – v roce 2007 byly registrovány dva sokolské oddíly pozemního hokeje s téměř stovkou členů. Jeho „příbuzný“ – lední hokej, je v ČOS rozšířen více (v roce 2007 zde bylo 31 oddílů).

Provazníková Marie
(* 24. 10. 1890 Praha /+ 11. 1. 1991 Schenectady, USA)

Marie Provazníková je významnou sokolskou osobností 20. století. Jako absolventka dívčího gymnázia složila Marie Provazníková roku 1915 na Univerzitě Karlově státní zkoušku z tělocviku (své odborné tělovýchovné vzdělání získala a prohlubovala na UK v letech 1913–1918) a působila pak jako profesorka na Drtinově dívčím gymnáziu v Praze. Od dětských let byla postupně cvičenkou a cvičitelkou Sokola. V roce 1918 se stala členkou náčelnictva Československé obce sokolské, v roce 1932 byla zvolena náčelnicí ČOS. Tuto funkci vykonávala – s přestávkou období německé okupace Československa – až do roku 1948. I když byla v březnu 1948 znovu zvolena náčelnicí Sokola, nepřijala nový komunistický režim a jako vedoucí družstva československých gymnastek na Olympijských hrách v Londýně odjela do exilu v USA. Ve Spojených státech pracovala jako učitelka tělesné výchovy a působila v zahraničních sokolských organizací. Když v roce 1950 vzniklo Ústředí čs. sokolstva v exilu (v roce 1951 přejmenované na Ústředí čs. sokolstva v zahraničí), stala se Marie Provazníková jeho náčelnicí.
Marie Provazníková napsala několik tělocvičných příruček pro ženy (Dvanáct cvičebních hodin v tělocvičně – 1931, Prostná v příkladech – 1933 ad.), autobiografickou knihu To byl sokol, publikovala řadu statí v odborném sokolském tisku u v dalších periodikách. K publikační činnosti je třeba připočíst i řadu přednášek. Mnohé z nich jsou stále aktuální a hovoří k současnosti, k současnému vývoji sokolského hnutí.